Chemické názvosloví
Vyberte správný český název sloučeniny — okamžitě uvidíte, jestli je odpověď správně.
Klasika ze základní i střední školy — anorganické názvosloví a koncovky podle oxidačního čísla. Náhodné vzorce, okamžitá kontrola, průběžné skóre.
Koncovky podle oxidačního čísla
Přídavné jméno v názvu oxidu, hydroxidu i soli se mění podle oxidačního čísla daného prvku:
| Ox. číslo | Koncovka | Příklad |
|---|---|---|
| I | -ný | oxid sodný (Na2O) |
| II | -natý | oxid vápenatý (CaO) |
| III | -itý | oxid železitý (Fe2O3) |
| IV | -ičitý | oxid uhličitý (CO2) |
| V | -ičný / -ečný | oxid dusičný (N2O5) |
| VI | -ový | oxid sírový (SO3) |
| VII | -istý | oxid chloristý (Cl2O7) |
Typy sloučenin
Oxidy — sloučenina prvku s kyslíkem, obecný vzorec X₂Oᵧ. Kyslík má vždy oxidační číslo −II.
Hydroxidy — obsahují skupinu OH⁻ vázanou na kov, obecný vzorec M(OH)ₙ. Skupina OH má oxidační číslo −I.
Kyseliny — bezkyslíkaté mají koncovku -ovodíková (HCl = kyselina chlorovodíková), kyslíkaté mají koncovku podle oxidačního čísla centrálního prvku (H2SO4 = kyselina sírová).
Soli — vznikají z kyseliny nahrazením vodíku kovem, název odvozen od aniontu kyseliny (chlorid, síran, uhličitan, dusičnan...).
Časté otázky
Jak funguje česká koncovka podle oxidačního čísla?
Koncovka přídavného jména v názvu se mění podle oxidačního čísla prvku: I=ný, II=natý, III=itý, IV=ičitý, V=ičný/ečný, VI=ový, VII=istý, VIII=ičelý. Například oxid železnatý (FeO, Fe má II) vs. oxid železitý (Fe2O3, Fe má III).
Jak poznám oxidační číslo kyslíku a vodíku?
Kyslík má ve sloučeninách téměř vždy oxidační číslo -II, vodík +I (kromě hydridů kovů, kde je -I). Z toho a ze součtu oxidačních čísel rovného nule (u neutrální molekuly) se dopočítá oxidační číslo zbylého prvku.
Jaký je rozdíl mezi oxidem, hydroxidem a solí?
Oxid je sloučenina prvku s kyslíkem (např. CaO). Hydroxid obsahuje skupinu OH- vázanou na kov (např. Ca(OH)2). Sůl vzniká z kyseliny nahrazením vodíku kovem (např. CaCO3 je sůl kyseliny uhličité).
Jak se tvoří název kyseliny?
Bezkyslíkaté kyseliny (např. HCl) mají koncovku -ovodíková. Kyslíkaté kyseliny (např. H2SO4) mají koncovku podle oxidačního čísla centrálního prvku, nejčastěji -ová, -itá nebo -ičitá.